Rozhovor s Jiřím Beranem nejen o šermu – je o odhodlání, vytrvalosti, i o tom, jak se člověk stane mistrem nejen díky titulům, ale i postojem. A taky o chlebu s marmeládou, který někdy rozhodne víc než taktika. Přečtěte si inspirativní povídání s mužem, který na olympiádě ukázal, že charakter může zazářit stejně silně jako sportovní výkon.
Jiří Beran je našim novým Mistrem – a my ho s radostí vítáme v pomyslné síni slávy.
Když někdo vezme kord poprvé do ruky, určitě nemyslí hned na olympiádu. Jak začal ten váš příběh?
Od malička jsem byl vedený ke sportu, ale dlouho jsem nevěděl, který mě bude opravdu bavit. Začínal jsem fotbalem, ale pak mě okouzlilo prostředí šermu – táta šermoval a založil klub, kde jsme se sestrou byli prvními členy. Bavilo nás to, měli jsme tam kamarády, bylo to prostředí, kde jsme se mohli vyblbnout. Až kolem čtrnácti, patnácti let jsem si řekl, že do toho půjdu naplno. A jsem za to rozhodnutí rád – šerm mi dal velkou náplň života.
Co vás drželo ve chvílích, kdy to nešlo? Vůle, hlava – nebo třeba čokoláda?
Čokoláda určitě ne – nejsem na sladké. Ale každé zklamání jsem se snažil brát jako příležitost. Prohry mě naučily analyzovat, z každé špatné situace vytěžit něco pozitivního. Podpora doma byla velká, ale hlavní byla vůle a schopnost proměnit neúspěch v motivaci.
Šerm vypadá elegantně, ale co vás v tréninku nejvíc překvapilo?
Překvapila mě spíš pestrost – žádný stereotyp. Tréninky jsou dynamické, hodně se pracuje s reflexy a opakováním pohybů. Vždy mě to bavilo a nic mě nijak „nezaskočilo“.
Kdy jste se poprvé cítil jako mistr – ne podle diplomu, ale uvnitř?
Mám rád čínskou teorii, že po 10 000 hodinách se stanete mistrem. Ty jsem nasbíral až kolem dvaceti. Až tehdy jsem začal cítit, že se opravdu v tom sportu orientuju. Mistrovský pocit přišel, když jsem dokázal během pár sekund číst situaci na planši a rozuměl, proč zásahy padají.
Vaše gesto fair play v Riu obletělo svět. Co se vám tehdy honilo hlavou?
Bylo to velmi rozporuplné. Přijedete na olympiádu s tím, že předvedete to nejlepší – a vypadnete hned první den. A místo kritiky vás všichni oslavují. Nejdřív jsem z toho byl zmatený. Až s odstupem mi došlo, jak důležité je ukazovat příklady fair play. I když pro vás to v tu chvíli není hrdinství, může to inspirovat druhé.
Když máte v hlavě mlhu – co vás vrací zpět na planš?
Soustředění. Když jdete na planš, nesmí tam být nic jiného než šerm. Vše ostatní musí zůstat venku. Naučil jsem se přepnout – jakmile rozhodčí řekne „vpřed“, jsem v momentu tady a teď.
Co vás šerm naučil o životě?
Že dokud není poslední zásah, všechno je možné. A že nikdo není neporazitelný. Naučil mě analyzovat, být trpělivý a vnímat drobné rozdíly, které rozhodují.
Máte nějaký předzápasový rituál?
Ano – snídaně. Klasický chleba s máslem a marmeládou. Jím to jen v den závodu a nikdy jindy. Pomáhá mi to zklidnit se a připravit. A taky se na to vždycky těším.
Co pro vás znamená reprezentovat Českou republiku?
Je to obrovská čest a zároveň odpovědnost. Když jsem byl mladší, byl jsem před turnaji nervózní. Pomohlo mi uvědomit si, že tam jedu za všechny, kteří se tam nedostali. Že je to příležitost a radost. A že jsme hrdý sportovní národ.
Cítíte rozdíl, když stojíte na mezinárodní planši?
Vlastně ne. Vždy se snažím reprezentovat nejlépe, jak umím. Ať jsem v Praze, nebo na druhé straně světa. Je to o lásce k pohybu a o tom, že každý zápas je příležitost poznat sám sebe.
Co vám říká „tady jsem doma“, když se vrátíte z cesty?
Točený salám. Opravdu. Hned po příletu jsem si ho kupoval, dal si ho s rohlíkem a věděl, že jsem zpátky doma. Možná zvláštní, ale ten moment byl pro mě návratový rituál.
Jak Češi vnímají šerm? Zlepšuje se to?
Určitě. Olympiáda tomu hodně pomohla – tehdy nás sledovalo přes 700 tisíc lidí. Lidé fandili a na chvíli se sami stali šermíři. A to mě těší nejvíc.
Napadlo vás někdy odstěhovat se?
Ne. Rád cestuju, ale čím víc cestuju, tím víc si vážím toho, co máme doma. Máme svobodu, bezpečí, čistotu. A často si to neuvědomujeme. Jsem rád, kde žiju, a chci reprezentovat právě odsud.
Má Česko „šermířského ducha“? A co nás jako národ vystihuje?
Po olympiádě bych řekl, že určitě. Češi jsou šikovní, zruční, umíme improvizovat, experimentovat. Máme silnou vědu, kulturu i sport. Jen si často nevěříme. Když začneme svoje kvality víc ukazovat a méně o nich pochybovat, můžeme dosáhnout mnohem víc.
