Emil a Dana Zátopkovi: Pár, který předběhl svou dobu

Obsah:

EMIL ZÁTOPEK: MUŽ, KTERÝ NAUČIL SVĚT BĚHAT

Emil Zátopek se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici jako sedmé dítě v chudé rodině. Cesta k běhu u něj nevedla přes nadšení, ale spíše přes náhodu a disciplínu. Jako učeň v Baťových závodech ve Zlíně byl v roce 1941 donucen startovat na tradičním běhu městem. Emil se bránil, tvrdil, že je slabý, ale nakonec doběhl druhý. Tehdy si uvědomil, že má v sobě motor, který se nezastaví. Začal trénovat sám, po nocích, s baterkou v ruce, často v těžkých vojenských botách nebo v hlubokém sněhu. Věřil, že když dokáže běžet v kanadách, v lehkých tretrách poletí. Vymyslel systém intervalového tréninku (např. 40x 400 metrů s krátkým oddechem). Jeho styl byl neestetický – kymácel se, dýchal nahlas a v obličeji měl výraz nesmírného utrpení (proto mu cizinci říkali „Emil Hrozný“), ale byl smrtelně efektivní.

Helsinský incident: Vzpoura za kamaráda

Málokdo ví, že Emilův nejslavnější triumf v roce 1952 málem nenastal. Krátce před odletem do Helsinek se Emil dozvěděl, že jeho kolega a kamarád Stanislav Jungwirth nesmí odletět z politických důvodů (jeho otec byl ve vězení). Emil se zachoval jako hrdina: „Když nepojede on, nejedu ani já.“ Vrátil letenku a šel domů. Režim, který potřeboval medaile, nakonec kapituloval a oba běžci odletěli o tři dny později speciálem. Emil tímto činem riskoval vše, ale ukázal, že charakter je víc než zlato.

Tři zlata, která šokovala svět

V Helsinkách Emil dokázal něco nemožného. Vyhrál běh na 5 000 metrů, 10 000 metrů a nakonec i maraton, který běžel poprvé v životě. Během maratonu se udála slavná historka: Emil běžel vedle favorita Jima Peterse a po dvaceti kilometrech se ho s nevinným výrazem zeptal: „Jime, zdá se mi, že běžíme nějak pomalu. Neměli bychom zrychlit?“ Peters, který už byl na pokraji sil, odpověděl: „No, jestli chceš, tak zrychli.“ Emil zrychlil a vyhrál s obrovským náskokem.

Hodina, která změnila dějiny

Tento den, 24. červenec 1952, je zapsán zlatým písmem. Emil právě vyhrál dramatický běh na 5 000 metrů. V tunelu u šaten potkal Danu, která se zrovna chystala na svou soutěž v oštěpu. „Emile, dej mi tu medaili pro štěstí,“ poprosila ho. Emil jí ji podal a Dana si ji schovala do tašky. S pocitem neporazitelnosti nastoupila do sektoru a hned prvním pokusem hodila 50,47 metru – olympijský rekord a zlato. Manželé Zátopkovi získali dvě zlaté medaile během jediné hodiny. Na tiskové konferenci Emil vtipkoval, že Danu k výkonu vybudilo jeho vítězství, na což mu Dana odsekla: „Fakt? Tak běž a zkus nadchnout nějakou jinou, jestli taky hodí padesát metrů!“

DANA ZÁTOPKOVÁ: DÁMA S OŠTĚPEM

Dana Ingrová se narodila ve stejný den i rok jako Emil – 19. září 1922 v Karviné. Na rozdíl od Emila, který vyrůstal v nuzných poměrech jako sedmé dítě ševce, Dana pocházela z dobře situované a společensky vážené rodiny.

Původně byla vynikající házenkářkou, dokonce mistryní republiky, ale oštěp jí učaroval svou ladností. Zatímco Emil byl symbolem hrubé síly a dřeně, Dana vnášela do sportu eleganci a technickou preciznost. Byla první československou ženou, která překonala hranici 50 metrů. Po helsinském zlatu dokázala svou extra třídu potvrdit i později – v roce 1958 vytvořila v 35 letech světový rekord (55,73 m) a o dva roky později získala na olympiádě v Římě stříbro.

Manželství jako vítězný tým

Vzali se krátce po olympiádě v Londýně 1948. Jejich manželství bylo legendární svou harmonií a humorem. Přestože nemohli mít vlastní děti, jejich dům byl vždy otevřený návštěvám z celého světa. Emil byl živel, Dana byla ta racionálnější, která krotila jeho bláznivé nápady (jako když chtěl Emil trénovat běh v napuštěné vaně). Milovali lidové písničky, dobré víno a vzájemné špičkování, které je provázelo až do Emilovy smrti.

Život po sportu

Když Zátopkovi v 60. letech ukončili aktivní kariéru, sportu zůstali zpočátku věrní na vysoké úrovni. Dana se stala uznávanou ústřední trenérkou a později pracovala v ženské komisi Mezinárodní atletické federace, kde metodicky vedla další generace oštěpařů. Emil v tomto období pracoval na ministerstvu obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. Oba byli v té době globálními ambasadory, cestovali po světě a Emil svou lámanou, ale nadšenou angličtinou a němčinou šířil slávu československé atletiky.

Život v totalitě: Od slávy k hloubení studní

Po okupaci v srpnu 1968 se Zátopkovi zachovali čestně. Emil podepsal manifest „Dva tisíce slov“ a veřejně kritizoval příjezd sovětských vojsk. Režim mu to nikdy neodpustil. Národní hrdina byl vyhozen z armády a musel přijmout práci u geologického průzkumu. Jako pomocný dělník hloubil studny a žil v maringotkách mimo Prahu. Dana, která v té době přišla o trenérské místo, mu zůstala věrnou oporou.

Když se Emila později ptali, jak to nesl, vzpomínal, že když ho lidé viděli u studní nebo u popelářského vozu, volali na něj: „Emile, nedej se!“ Byla to doba největšího ponížení ze strany státu, ale největší úcty ze strany národa. Emil i v maringotce zůstal tím optimistickým mužem, který věřil, že „když nemůžeš, tak přidej“.

Režim si časem uvědomil, že pohled na národního hrdinu s lopatou v ruce budí v lidech přílišnou sympatii a tichý odpor k moci. Aby nebyl tolik na očích, byl Emil v roce 1974 „přestěhován“ do ústraní na administrativní pozici. Nastoupil jako referent v dokumentačním středisku ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy). V tomto svém posledním zaměstnání pracoval v podstatě jako archivář a překladatel odborných cizojazyčných sportovních materiálů, k čemuž využíval své neobyčejné jazykové nadání. Přestože šlo o kancelářskou práci, Emil zde byl v izolaci od živého sportovního dění. Z tohoto místa pak v roce 1982 odešel do starobního důchodu. I v tomto závěrečném období, ač byl formálně „rehabilitován“, zůstával pod kontrolou a jeho veřejné vystupování bylo pečlivě dávkováno tehdejší propagandou.

Poslední roky společného života

Ani v pozdním věku Zátopkovi neztráceli zájem o svět, který jim tolik dal. Dana a Emil, kterého v té době poněkud zaskočila malá mozková příhoda, stále společně sledovali sportovní dění. Naposledy si takto užili televizní přenosy z olympiády 2000 v Sydney. Krátce poté, 21. listopadu 2000, však Emil ve věku 78 let zemřel.

Jeho odchod se stal celonárodní událostí. Zátopek byl vůbec prvním českým sportovcem, s nímž se veřejnost loučila v historické budově Národního divadla v přímém televizním přenosu.

Dana přežila svého manžela o dvacet let, během nichž dál neúnavně opatrovala jeho odkaz a rozdávala energii mladým sportovcům. Zemřela pokojně ve spánku 13. března 2020 ve věku úctyhodných 97 let. Ostatky Dany a Emila dnes spočívají ve společném hrobě na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm, kde symbolicky odpočívají uprostřed kraje, který oba tak milovali.

Genialita v číslech a odkaz

Emil Zátopek během své kariéry překonal 18 světových rekordů. Na olympijských hrách získal celkem 4 zlaté a 1 stříbrnou medaili. Dana Zátopková přidala 1 zlatou a 1 stříbrnou olympijskou medaili a dvakrát se stala mistryní Evropy (1954 a 1958).

Jejich odkaz však přesahuje tabulky. Emil byl vyhlášen „Olympionikem století“ a jeho jméno nese řada stadionů a běžeckých závodů po celém světě. Zátopkovi nás učí, že vítězství není jen o tom protnout pásku jako první, ale o tom, jak se člověk chová, když zrovna nevyhrává. Učí nás, že sport má spojovat, nikoliv rozdělovat, a že i v těžkých dobách si lze zachovat rovnou páteř a smysl pro humor. Zůstávají symbolem generace, která věřila, že skrze sport a lidskou slušnost lze změnit svět.