Irena „Inka“ Bernášková: Žena, která se nebála smrti

OBSAH

Irena „Inka“ Bernášková: Žena, která se nebála smrti

Inka se narodila 7. února 1904 v Praze do rodiny slavného grafika a malíře Vojtěcha Preissiga. Právě otec byl pro ni celoživotním vzorem. Preissig byl vášnivý vlastenec, který věřil v ideály masarykovské demokracie. Inka vyrůstala v prostředí, kde se o umění mluvilo stejným dechem jako o svobodě a službě národu. Tato výchova v ní vypěstovala silný smysl pro spravedlnost a hlubokou nechuť k jakémukoli útlaku.

Zkušenost z Ameriky a návrat do vlasti

Před první světovou válkou se rodina přestěhovala do Spojených států, kde Vojtěch Preissig působil jako pedagog a umělec. Inka zde prožila formující léta, naučila se anglicky a nasála atmosféru svobodné společnosti. Po vzniku Československa se však touha po domově ukázala být silnější než americký sen. Inka se v roce 1921 vrátila do Prahy, kde pracovala v otcově ateliéru a později se věnovala redakční a ilustrátorské činnosti. Její rozhled a mezinárodní zkušenost z ní dělaly moderní, emancipovanou ženu, která se nebála jít vlastní cestou.

Novinařina jako zbraň proti okupaci

Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 Inka ani na vteřinu nezaváhala. Zatímco se oficiální tisk musel podřídit cenzuře, ona věděla, že národ potřebuje slyšet pravdu. Spolu se svým otcem založila a vedla ilegální časopis V boj!. Toto periodikum se stalo nejdůležitějším hlasem domácího odboje. Inka nebyla jen redaktorkou; byla duší celého podniku. Psala texty, zajišťovala grafickou podobu, sháněla papír a cyklostyly, a především organizovala síť kolportérů.

Redakce v ilegalitě

Práce v ilegalitě byla nesmírně nebezpečná. Redakce se neustále stěhovala z bytu do bytu. Inka často pracovala celou noc, aby ráno byly balíky čerstvých novin připraveny k rozvozu. Časopis obsahoval nejen zprávy ze zahraničního odboje a vysílání rozhlasu, ale i povzbuzující kresby a básně. Inka dokázala do strohých informací vtisknout lidskost a naději. Její nasazení bylo takové, že ji přátelé varovali před odhalením, ona však odpovídala: „Někdo to dělat musí.“

Kromě novinařiny však dělala něco ještě nebezpečnějšího – organizovala přechody přes hranice na Slovensko a dále na Západ pro československé vojáky a ohrožené osoby. Gestapo po ní intenzivně pátralo, mělo dokonce její fotografii, ale Inka jim díky falešným dokladům na jméno „Vlasta Nováková“ dlouho unikala.

ZATČENÍ, VĚZENÍ A PROCES

Gestapo v patách

Gestapo po vydavatelích časopisu V boj! zběsile pátralo. Kvůli zradě jednoho z kolportérů se smyčka začala utahovat. Inka byla zatčena 21. září 1940 v Praze na Poříčí. U sebe měla falešné doklady a další ilegální tiskoviny.

I v momentě zatčení gestapákům tvrdila, že je někdo jiný, dokud ji drsně nehodili do auta. Následovalo peklo v Petschkově paláci. Inka prošla desítkami brutálních výslechů. Gestapáci ji bili tak strašně, že podle svědectví z ní někdy zbyl jen „krvavý uzlíček“.

V jeden moment se v cele pokusila o sebevraždu jedem, který měla zašitý v lemu sukně, ale neúspěšně. Navzdory nelidskému zacházení nikoho neprozradila. Veškerou vinu vzala hrdinsky na sebe, čímž podle odhadů zachránila přibližně 300 spolupracovníků, včetně svého otce (ačkoliv ten později v koncentračním táboře i tak zahynul). Její statečnost šokovala i samotné vyšetřovatele – Inka se jim do očí smála a odmítala podepsat protokoly, které neodpovídaly pravdě.

„Jsem vinna ve smyslu obžaloby…“

Její proces před Lidovým soudem v Berlíně v roce 1942 byl naprostým unikátem. Inka se odmítla hájit tradičním způsobem. Když se jí soudce zeptal, zda se cítí vinna, odpověděla s hrdě vztyčenou hlavou: „Jsem vinna ve smyslu obžaloby, protože jsem dělala to, co by dělal každý čestný Čech. A jsem na to hrdá.“ Tento projev naprostého pohrdání smrtí a oddanosti vlasti vynesl nad Inkou jediný možný verdikt nacistické „justice“: trest smrti.

I ve vězení zůstala novinářkou. Pro své spoluvězeňkyně vydávala „živé noviny“, povzbuzovala je a psala dopisy plné lásky a optimismu, které jsou dnes považovány za literární skvosty hrdinství.

Poslední chvíle Inky Bernáškové byly plné tichého hrdinství. 26. srpna 1942 v pět ráno ji v Berlíně-Plötzensee sťali gilotinou. Její poslední slova na popravišti byla: „A Československá republika přece bude!“

Soukromí: Rodinné vazby a cena za věrnost

Soukromý život Inky Bernáškové byl nerozlučně spjat s jejím otcem. Jejich vztah byl symbiózou dvou uměleckých duší a dvou bojovníků. Největší konflikt však nastal v rodině, když se zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška. Její otec s tímto svazkem hluboce nesouhlasil. Když se za něj v roce 1925 tajně provdala, otec s ní na celé čtyři roky přerušil veškerý kontakt. Usmířili se až později, když jim otec pomohl s financováním domku na Spořilově, který se později stal centrem jejich odbojové činnosti.

Nacisté rodinu Bernáškových nešetřili. Inkin otec, Vojtěch Preissig, zemřel v roce 1944 v Dachau. Její manžel Eduard Bernášek byl umučen ve stejném roce v Buchenwaldu. Inka se o jejich smrti nikdy nedozvěděla, stejně jako oni nevěděli, jak hrdý konec si zvolila ona. Po válce komunisté její příběh záměrně zamlčovali, protože nepatřila k jejich odboji. Až po roce 1989 byla plně rehabilitována a v roce 1998 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam medaili Za hrdinství.

Odkaz, který přežil gilotinu

Irena Bernášková nebyla jen hrdinkou z učebnic. Byla to žena z masa a kostí, která milovala umění, svou rodinu a život. Byla to žena, která porážela svého manžela v ping-pongu, milovala rychlou jízdu autem a neustále bojovala s českou gramatikou poté, co se vrátila z Ameriky. Její velikost však spočívala v tom, že v momentě, kdy šlo o osud národa, odložila vše osobní. Její odkaz pro dnešek je jasný: svoboda není zadarmo a pravda má cenu života. Inka Bernášková nás učí, že i tváří v tvář katovi se dá stát se vztyčenou hlavou. Učí nás, že skutečné hrdinství nezačíná na bitevním poli, ale v srdci a v odhodlání nepodřídit se lži. Její jméno by mělo zářit v každé učebnici dějepisu jako důkaz, že český národ má hrdinky, na které může být právem hrdý.