Emil Filla: Vůdce české avantgardy, kubismu a nezlomného vzdoru

OBSAH

Emil Filla se narodil 4. dubna 1882 v Chropyni na Moravě do rodiny železničního úředníka. Dětství a dospívání prožil v Brně, kde také absolvoval Obchodní školu a krátce působil jako pojišťovací úředník.

V roce 1903 nastoupil na pražskou Akademii výtvarných umění, kde studoval v ateliérech Vlaha Bukovace a Františka Thieleho. Akademické prostředí však Filla, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, brzy shledal příliš konzervativním a svazujícím. Z akademie odešel již po třech letech, aby hledal nové a radikálnější výtvarné výrazové prostředky.

Rané období a hledání vlastní cesty (1882–1909)

Klíčový zlom v jeho uměleckém vývoji nastal v roce 1905, kdy se seznámil s výstavou díla norského expresionisty Edvarda Muncha. Toto setkání s hlubokou psychologickou malbou, která se soustředila na vnitřní prožitky, úzkost a vášeň, zásadně ovlivnilo Fillovu ranou tvorbu.

V tomto období (1906–1908) Filla tvořil v duchu expresionismu, jak dokládá například jeho Vlastní podobizna s cigaretou (1908) nebo temné a emotivní figurální kompozice. Společně s Bohumilem Kubištou, Antonínem Procházkou a Otakarem Kubínem se stal spoluzakladatelem revoluční skupiny Osma (1907). Tato skupina představovala radikální křídlo mladé generace a jejím cílem bylo prolomit bariéry akademismu a přinést do českého prostředí vlivy evropského fauvismu a německého expresionismu. Přestože Osma uspořádala pouze dvě výstavy, její význam pro emancipaci moderního českého umění je nezpochybnitelný.

Zásadní moment v jeho soukromém životě nastal 27. března 1912, kdy se v Praze oženil s malířkou Hanou Krejčí (1890–1958), dcerou univerzitního profesora filozofie Františka Krejčího. Hana Fillová-Krejčová se stala Fillovou celoživotní partnerkou, múzou a neochvějnou podporovatelkou. Manželství, které zůstalo bezdětné, bylo pro Fillu stabilním zázemím a zdrojem síly, zejména během dramatických období válečného exilu a pozdějšího utrpení v koncentračním táboře.

Období kubismu: Filla jako protagonista (1910–1914)

Kolem roku 1910 Filla opustil expresivní zobrazení psychických stavů a začal se intenzivně zajímat o francouzskou avantgardu, zejména o dílo Pabla Picassa a Georgese Braqua, tvůrců kubismu. Filla rychle rozpoznal potenciál kubismu jakožto metody, která umožňuje hlubší proniknutí k podstatě zobrazovaného objektu, nehledě na jeho vnější realistickou podobu.

Emil Filla se stal nejvýznamnějším a nejaktivnějším protagonistou a teoretikem kubismu v českých zemích. Jeho kubistická fáze je rozdělitelná na dvě hlavní etapy, které kopírují vývoj kubismu ve Francii:

Analytický kubismus (cca 1910–1912)

V této fázi se Filla soustředil na rozklad předmětu do základních geometrických prvků a jeho zobrazení z mnoha úhlů pohledu najednou. Barva byla potlačena na monochromatické tóny šedé, hnědé a okrové, aby nerušila vnímání složité formy. Typickým příkladem jsou jeho raná zátiší s hudebními nástroji, lahvemi nebo sklenicemi, například Zátiší se sklenicí (1914). Fillovy raně kubistické malby se vyznačovaly určitou tíživostí a dramatičností, což bylo pravděpodobně ozvěnou jeho předchozí expresionistické fáze.

Syntetický kubismus (cca 1912–1914)

Syntetická fáze znamenala posun k opětovné syntéze (skládání) objektu. Namísto rozkladu se umělec soustředil na konstrukci nového autonomního obrazového světa. Formy jsou plošší, barevnost se obohacuje a v kompozicích se objevují koláže a náznaky figurálních prvků. V roce 1911 Filla, spolu s Antonínem Procházkou, Bohumilem Kubištou a Josefem Čapkem, vystoupil ze Spolku Mánes a založil Skupinu výtvarných umělců. Tato skupina se stala nejvýraznější platformou pro český kubismus, který se kromě malby, grafiky a sochařství, rozšířil i do architektury (Gočár, Chochol). Do spolku Mánes se později vrátil.

V syntetickém kubismu Filla začal do svých zátiší vkládat prvky s novým symbolickým obsahem. Oblíbenými motivy se staly atributy vášně a napětí (nůž, zbraň, maska), které odrážely dobovou atmosféru před první světovou válkou a Fillův osobní zájem o psychologické aspekty skutečnosti.

Exil, válka a mezinárodní angažmá (1914–1919)

V roce 1914, krátce po vypuknutí první světové války, odešel Emil Filla ze země a válečné roky strávil v Holandsku. Zde se Filla aktivně zapojil do protirakouského odboje a zpravodajské činnosti pro Národní radu československou v Paříži, které předsedal Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho byt v Haagu sloužil jako důležitá kurýrní stanice pro styk s domovem. Spoluvydával protiválečný časopis Michel im Sumpf. Studoval holandské malířství 17. století a umělecky se věnoval především zátiší, které bylo ovlivněno tradiční holandskou malbou (motiv oken a odrazů). V jeho dílech z tohoto období se objevuje melancholie, osamělost a hluboká reflexe válečného dění. Holandský pobyt upevnil jeho kubistický jazyk v době, kdy se francouzská avantgarda od kubismu pomalu odkláněla.

Po válce, v letech 1918–1919, působil Filla krátce jako velvyslanecký rada v Haagu, později se vrátil do Československa a pracoval na Ministerstvu zahraničí. Brzy se však diplomatické kariéry vzdal a vrátil se k intenzivní umělecké tvorbě, v níž se kubismus stal jeho trvalou metodou.

Meziválečné období: Zralost a monumentalita (1920–1938)

Dvacetiletí mezi válkami představuje období Fillovy umělecké zralosti, rozsáhlé teoretické práce a sběratelské vášně.

Filla se vrací k figurální tvorbě a maluje dramatické výjevy, které často čerpají inspiraci z mytologie (např. antické zápasy, boj se zvířaty) nebo z lidského napětí. Jeho díla z dvacátých a třicátých let demonstrují unikátní polohu, kterou Filla v rámci evropského umění zaujímal: dokázal udržet kubistickou syntaxi (geometrická skladba, vícepohledovost) a zároveň ji naplnit silným expresivním obsahem.

Mezi jeho významná díla patří série s námětem zápasů: Zápas Hérakla s Diomédovým koněm (1937) nebo plastiky s býčími motivy, které jsou reminiscencí Picassovy tvorby. Filla se v tomto období intenzivně věnoval i sochařské tvorbě (reliéfy a volné plastiky), kde se kubistický princip projevuje v plné síle geometrické a objemové deformace.

Teoretik, organizátor a sběratel

Fillova aktivita nebyla omezena jen na ateliér. Byl vlivným teoretikem, který publikoval klíčové texty k obraně a interpretaci moderního umění. Mezi jeho důležité publikace patří Soudy a hodnoty (1929) a Otázky a úvahy (1930). Jako člen a později předseda Spolku výtvarných umělců Mánes se aktivně podílel na organizaci výstav a prosazování moderního umění ve veřejném prostoru.

Emil Filla byl také vášnivým a prozíravým sběratelem. Jeho sbírka byla eklektická a odrážela jeho široký zájem o formu a civilizační kontext. Zahrnovala antické artefakty, drobné renesanční bronzy, umění tichomořské a africké provenience, starou čínskou malbu i české lidové umění. Filla viděl ve výtvorech starých i necivilizovaných kultur paralely k modernímu pohledu na formu a objem, což posilovalo jeho přesvědčení o nadčasovosti kubistických principů.

Druhá světová válka a trauma Buchenwaldu (1939–1945)

Osud Emila Filly se dramaticky protnul s událostmi druhé světové války. Byl silným vlastencem a antifašistou. Hned 1. září 1939 byl spolu s řadou dalších významných osobností zatčen Gestapem a odvezen do koncentračního tábora Dachau a později do Buchenwaldu, kde strávil celou válku.

V koncentračním táboře nemohl Filla malovat, ale jeho tvůrčí energie se projevila v teoretické a literární práci. Zde sepsal řadu textů o umění, filozofii a smyslu lidské existence, které po válce vydal knižně. Trauma z Buchenwaldu, kde prodělal několik infarktů, se stalo formativní zkušeností pro jeho poválečnou tvorbu.

Poválečná tvorba: České balady a návrat ke kořenům (1945–1953)

Emil Filla se vrátil z Buchenwaldu se silně podlomeným zdravím v květnu 1945. Byl jmenován profesorem na nově založené Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. I přes zdravotní potíže se brzy vrátil k intenzivní práci.

V reakci na válečné hrůzy a jako projev národní identity a odporu se Filla obrátil k tradičním námětům a vytvořil cyklus Balady (který začal koncipovat již za války). Zde zpracovával motivy písní a dalších děl, přičemž do popředí se dostala témata téma boje proti útlaku, motiv vzdoru a lidské solidarity. V tomto cyklu se Fillův kubistický jazyk propojil s emotivním obsahem a vytvářel silné, někdy až drsné kompozice.

Zátiší a krajina

V posledních letech života se Filla soustředil na dva hlavní žánry: zátiší a krajinu.

  • Zátiší: V zátiších navázal na svou předválečnou kubistickou metodu, ale s větším akcentem na barevnost a plastičnost.
  • Krajina: Od roku 1946 Filla obýval jedno křídlo zámku v Peruci na Lounsku, odkud maloval krajiny Českého středohoří. Tyto krajiny, v nichž se objevují motivy holandského krajináře Jana van Goyena (o němž napsal monografii), představovaly pro Fillu určitou formu terapie a úniku od válečných traumat. V krajinářské tvorbě experimentoval s plochou a perspektivou, přičemž i zde si zachovával kubizující pohled na kompozici.

Závěr života a odkaz

Poslední léta života Emila Filly byla bohužel poznamenána dogmatickou kritikou ze strany komunistického režimu, který jeho dílo označil za formalistické. Čelil tvrdé kritice a omezování výstavní činnosti, přestože na škole formálně působil až do konce života. Nicméně Filla zůstal neoblomný a pokračoval ve své tvorbě, v níž se vyrovnával s odkazem starých mistrů (Rembrandt, van Goyen) i s vlivy mimoevropského umění.

Emil Filla zemřel v Praze 7. října 1953 ve věku 71 let. Jeho odkaz je nesmírně bohatý. Jako jeden z mála českých umělců dokázal dovést principy pařížského kubismu k originální syntéze s expresivním a psychologickým obsahem. Byl to teoretik, organizátor a především malíř, jehož životní i tvůrčí pouť je zrcadlem bouřlivých dějin 20. století a nezlomné vůle tvořit navzdory útlaku. Jeho díla dodnes patří k nejvyhledávanějším na českém uměleckém trhu a jeho význam pro českou avantgardu zůstává nepřekonatelný.