Josef Čapek: Všestranný svědek století

OBSAH

Josef Čapek byl výjimečný člověk, jehož rozsáhlé dílo přesahuje hranice jednoho žánru. Narodil se roku 1887 v Hronově jako syn lékaře a vyrůstal v kulturně podnětném prostředí, kde společně se svým mladším bratrem Karlem nasával první inspirace. Jeho umělecká cesta vedla přes pražskou Uměleckoprůmyslovou školu (UPŠ) a později na studijní pobyt do Paříže, který byl pro jeho formování klíčový. V Paříži se, podobně jako mnozí jeho současníci, setkal s revolučními proudy moderního umění.

Profesionální tvorba: Od kubismu k sociálnímu souznění

Čapkova raná tvorba byla silně ovlivněna kubismem, který si v Paříži osvojil, avšak brzy jej proměnil ve zcela osobitý a originální projev. Na rozdíl od analytického kubismu Picassa a Braqua Josef Čapek rozvinul sociální kubismus, někdy označovaný jako primitivismus nebo neokubismus. Tento styl se vyznačuje:

  • Humanismem: Postavy, ačkoli geometricky zjednodušené, neztrácejí lidskou podstatu. Zaměřuje se na prosté lidi – dělníky, chudé a opuštěné.
  • Emocionální hloubkou: Jeho malby jsou plné touhy a melancholie, nikoli chladné intelektuálnosti.
  • Lidovou inspirací: Často čerpal z českého lidového umění, dřevěných soch a dětských kreseb, čímž svému kubismu dodal národní a citlivý rozměr.

Mezi jeho nejvýznamnější díla tohoto období patří monumentální zemitá zátiší a obrazy dělníků, které odhalují jeho sociální cítění.

Klíčová tvůrčí období a cykly

Raný vzdor a kubistická fáze (1910–1914)

Po návratu z Paříže se Čapek rychle připojil k modernistické avantgardě. Experimentoval s výraznými vlivy fauvismu a expresionismu, ale definitivně se přiklonil ke kubismu. Zpočátku se jeho díla vyznačovala typickým kubistickým štěpením ploch, brzy však opustil přísně analytický přístup a barvu začal používat emotivně, nikoli jen strukturálně. Hledal siluetu a formu, která by byla univerzální a archaická. V tomto období vznikly první z jeho známých děl – Hlavy, Postavy či známý obraz Harmonikář.

Období námořníků a Tvrdošíjných (1915–1920)

Tento cyklus patří k nejdůležitějším v jeho tvorbě, neboť zde dochází k plné proměně kubismu v osobní sociální kubismus (nebo tzv. neokubismus).

  • Námořníci: Motiv námořníka a související témata přístavních dělníků či námořních krčem se staly symbolem člověka na okraji společnosti – osamělého poutníka hledajícího své místo. Tyto postavy jsou objemné, zjednodušené do geometrických tvarů, jako jsou válce, kužely či hranoly, s hloubkou, zemitou paletou (červená, hnědá, modrá). Vyjadřují univerzální lidskou samotu a vnitřní sílu.
  • Skupina Tvrdošíjní: V tomto období byl Čapek klíčovou postavou nově založené skupiny Tvrdošíjní (spolu se Špálou, Zrzavým a dalšími). Tato skupina hájila silné umělecké jádro, které mělo být neoblomné vůči módním trendům a zároveň pevně zakořeněné v české tradici.

Lyrická a sociální tvorba (20. léta)

V průběhu 20. let se Čapek vrací k figurám a dětským motivům, které pro něj symbolizovaly čistotu a nevinnost. Vznikají rozsáhlé cykly postav z ulice – dělníci, opuštěné ženy, bezdomovci. Umělecká forma je stále zjednodušená, ale přístupnější a lidštější. Jde o vrchol jeho sociálního cítění, kdy umění slouží jako komentář doby a apel na soucit a humanitu. Jeho plátna bývají tónována do tmavě modré, hnědé a okrové, čímž vyvolávají melancholii a drsnou realitu.

Dětská ilustrace a grafika (neokubistická hravost)

Současně s malířskou tvorbou rozvinul Čapek unikátní ilustrační styl, vycházející z jeho neokubistického zjednodušení forem, doplněný laskavým humorem a hravostí. V letech 1919–1938 ilustroval 35 knih a vytvořil více než 500 knižních obálek.

  • Povídání o pejskovi a kočičce: Toto dílo představuje jeho nejznámější a vizuálně nejzásadnější přínos dětské literatuře. Ilustrace se vyhýbají zbytečné propracovanosti a využívají silné, čisté obrysy a elementární tvary, čímž se přibližují dětské kresbě.
  • Typografie a knižní grafika: Čapek byl také zručný typograf a grafický designér. Tvořil moderní obálky knih a plakáty, které výrazně ovlivnily vizuální podobu české knižní produkce první poloviny 20. století.

Literární a divadelní kariéra: bratrská spolupráce

Ačkoli byl Josef především výtvarník, jeho přínos české literatuře je stejně významný. S bratrem Karlem tvořili neopakovatelnou literární dvojici. Společně napsali divadelní hry Ze života hmyzu a Adam Stvořitel.

Původ slova „robot“: Je všeobecně známo, že Karel Čapek zpopularizoval slovo robot ve své hře R.U.R., nicméně tvůrcem samotného slova je jeho bratr Josef. Když Karel přemýšlel nad pojmem pro umělé dělníky, Josef mu navrhl slovo robot (z českého robota – těžká, nucená práce), čímž nepřímo přispěl k celosvětové terminologii moderních technologií.

Josefova samostatná tvorba zahrnuje básnické sbírky a filozofické eseje. Byl rovněž výtvarným kritikem – své teoretické texty a recenze publikoval v předních časopisech, například v Uměleckém měsíčníku a později v Lidových novinách.

Postupem času zde působil i jako vlivný novinář, který se otevřeně věnoval politickým a kulturním tématům, čímž si získal respekt i pozornost tehdejších režimů. S narůstajícím nebezpečím fašismu se Čapkova publicistika stala výrazně politickou a konfrontační – využíval svůj prostor k jasnému odsouzení nacismu a totalitních tendencí.

Soukromý život, rodina a osobní přesvědčení

Josef Čapek vedl skromný a soustředěný život. V roce 1919 se oženil s Jarmilou Pospíšilovou a měli dceru Alenu. Rodina pro něj představovala důležitou kotvu a útočiště. S bratrem Karlem měl mimořádně blízký vztah – osobní i tvůrčí –, i když se jejich umělecké cesty někdy rozcházely. Jejich společná vila na pražských Vinohradech byla centrem českého kulturního a společenského života první republiky. Čapek byl hluboký humanista a demokrat, jeho názory na svět byly nekompromisní a odmítal jakoukoli totalitní ideologii – ať už fašismus, nebo komunismus.

Morální odkaz a tragický konec

Josef Čapek projevil svou morální sílu zejména v době ohrožení. Patřil k prvním, kteří otevřeně kritizovali nástup nacismu. Po Mnichovské dohodě a následné okupaci Československa byl kvůli svým jednoznačným protinacistickým postojům okamžitě zatčen.

  • Deportace a vzdor: Byl zatčen 1. září 1939 (v den začátku druhé světové války) a následujících téměř šest let strávil v různých koncentračních táborech (včetně Dachau, Buchenwaldu a Sachsenhausenu).
  • Umění jako přežití: I v těch nejhorších podmínkách si uchoval tvůrčí sílu. V lágrech tajně psal básně, které posmrtně vyšly pod názvem Básně z koncentračního tábora, a také maloval miniaturní obrazy s motivy domova.
  • Smrt: Krátce před koncem války, v dubnu 1945, podlehl tyfu v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Přesné datum jeho smrti není známo. Vzhledem k tomu, že se tělesné pozůstatky Josefa Čapka nikdy nenašly, probíhalo řízení o prohlášení za mrtvého, na jehož konci bylo roku 1948 stanoveno úřední datum úmrtí na 30. dubna 1947.

Josef Čapek je dodnes symbolem neochvějné humanity, kulturní identity a nekompromisního postoje vůči nesvobodě. Jeho dílo, které spojuje avantgardní formu s hlubokou empatií k člověku, zůstává jedním z pilířů české moderny.

Největší a nejdůležitější soubory Čapkových děl jsou dnes soustředěny především v českých veřejných institucích. Jeho klíčové malby a grafiky z kubistického a sociálního období, včetně cyklů Námořníků, se nacházejí ve sbírkách Národní galerie Praha a Galerie hlavního města Prahy. Menší, avšak významné soubory jsou i v regionálních galeriích, zejména ve východních Čechách. Kromě výtvarného umění jsou jeho ikonické ilustrace (Povídání o pejskovi a kočičce) a literární rukopisy uchovány v literárních archivech a soukromých sbírkách.