Václav Špála: Mistr červené a modré

OBSAH

Václav Špála je jednou z nejikoničtějších a nejoblíbenějších postav českého moderního malířství. Jeho dílo, rozpoznatelné na první pohled díky robustní formě a zářivému kontrastu studené modré s teplou červenou či žlutou, se stalo synonymem pro vitalitu a radost z tvorby. Jako umělec dokázal projít náročnými fázemi evropské avantgardy, adaptovat jejich principy a přetavit je do hluboce osobního a národního projevu.

Život a raná tvorba (1885 – 1910)

Václav Špála se narodil roku 1885 v Žlunicích (dnes okres Jičín). Jeho umělecká cesta započala na pražské Uměleckoprůmyslové škole (UPŠ), kde absolvoval krátký kurz figurálního kreslení. Další půlrok strávil v soukromém krajinářském ateliéru Ferdinanda Engelmüllera a následně studoval na Akademii výtvarných umění (AVU) v ateliéru profesora Vlaho Bukovace. Tyto začátky byly, podobně jako u mnohých jeho současníků, poznamenány akademickým realismem, avšak Špála měl v sobě silnou potřebu experimentovat a reagovat na dění v Evropě. V roce 1909 podnikl studijní cestu do Drážďan a nuceně ukončil studium na Akademii, také byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes.

Na začátku 20. století, kdy se Praha stala centrem, kde se střetávaly vlivy Vídně, Mnichova a Paříže, se Špála rychle zařadil mezi umělce hledající nové cesty. Ačkoli nebyl zakládajícím členem skupiny Osma, byl ideově blízký jejím principům, které odmítaly konzervativnost českého prostředí. Už v tomto raném období ho fascinovaly německý expresionismus a francouzský fauvismus. V jeho raných plátnech dominoval dynamický štětcový rukopis a snaha zachytit vnitřní emoci, často s použitím tlumenějších barev.

Období kubistické syntézy a revoluce barev (1911 – 1918)

Zásadní zlom nastal kolem roku 1911, kdy Špálu, stejně jako celou českou uměleckou scénu, pohltil kubismus přicházející z Paříže. Na rozdíl od většiny českých kubistů, kteří následovali analytický a strohý přístup Pabla Picassa a Georgese Braquea (zaměřený na destrukci formy a použití tlumených barev), se Špála rozhodl pro originální syntézu.

Jeho kubismus byl obohacen o sílu fauvistických barev. Zatímco kubismus ho naučil zjednodušit a geometrizovat tvary (kypu, tělo, krajinu), fauvismus mu dodal odvahu používat čisté, syté a nadsazené barevné plochy. Tato kombinace – geometrická forma plus expresivní barva – je to, co ho definitivně odlišilo a vedlo k založení vlastního, nezaměnitelného vizuálního jazyka.

V tomto období byl aktivním členem a spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců (SVU) a později, po rozkolu, i skupiny Tvrdošíjní. Právě název této druhé skupiny velmi dobře vystihuje Špálovu povahu – byl houževnatý a tvrdohlavý, což se projevilo v jeho neochvějné cestě za vlastním stylistickým ideálem. Během první světové války byl povolán na východní front. Vzhledem ke zdravotnímu stavu strávil většinu času v nemocnici v Siófoku u Balatonu, kde namaloval sérii děl s válečnou tematikou odrážející jeho protiválečné názory.

Vytvoření Špálova stylu a vrchol popularity (1918 – 1930)

Po první světové válce Špálův styl definitivně krystalizoval a dosáhl svého vrcholu. Opustil drsné hrany raného kubismu a přešel do fáze, kterou kritici označují jako dekorativní purismus nebo neoklasicismus. Tento zralý styl je charakteristický těmito prvky:

  • Redukce a robustnost: Zjednodušení předmětů (zátiší, květiny, lidské tělo) do robustních, téměř sochařských, ale harmonických tvarů. Hledal podstatu a elementární formu bez zbytečných detailů.
  • Mistrovská barevná kontrasta: Dominantní jsou dvě až tři syté, čisté barvy aplikované ve velkých plochách. V centru jeho tvorby stál ikonický kontrast studené modré (voda, obloha, pozadí) a teplé červené nebo žluté (ovoce, květiny, letní slunce). Tato paleta je jeho nezaměnitelný podpis.
  • Inspirace v českém lidovém umění: Špála dokázal povýšit tradiční tvary a motivy českého lidového umění (keramika, dřevěné hračky) na moderní umělecký projev, čímž získal obrovskou popularitu.

Úspěch, který neměl obdoby

Václav Špála byl již za svého života neuvěřitelně populární a komerčně úspěšný. Na rozdíl od mnohých avantgardních umělců, jejichž díla byla doceněna až později, Špála měl stabilní klientelu a jeho výstavy byly masově navštěvovány. Roku 1937 byl oceněn na výstavě Carnegie International Exhibition of Painting v Pittsburghu za dílo Květinové zátiší. V témže roce se zúčastnil i mezinárodní výstavy v Paříži a navštívil Sovětský svaz (Moskvu).

Tento úspěch mu zajistil nejen finanční nezávislost, ale upevnil jeho pozici jako národního malíře, který dokázal spojit moderní formu s národním cítěním. Roku 1945, rok před svou smrtí, byl jmenován Národním umělcem.

Klíčová díla a zájmy

Ačkoli byl Špála primárně malíř, jeho tvůrčí záběr byl rozsáhlý.

Špálovu tvorbu definují tři hlavní tematické okruhy, které neustále rozvíjel:

  • Zátiší s Květinami a Ovocem: Jsou to jeho snad nejznámější díla, která nejlépe demonstrují jeho puristický styl a barevnou zdatnost. Květiny ve váze, často umístěné na stole v minimalistickém prostoru, hýří energií.
  • Ženy: Cyklus mohutných, plasticky modelovaných ženských postav v přírodě nebo u vody, které odkazují na neoklasicistickou tradici, ale jsou zpracovány s kubistickou robustností. Představují oslavu těla a života.
  • Krajiny řek Otavy a Sázavy: Lyrická zobrazení přírody z okolí řek Otavy (převážně v modrém období) a Sázavy (převážně v zeleném období a během 2. světové války), které jsou zjednodušené, používají široké horizontální tahy a modré, zelené a bílé plochy.

Zájmy a přesahy do jiných médií

Špála se aktivně věnoval i jiným disciplínám, čímž prokázal svůj všestranný talent:

  • Grafika: Vytvářel vysoce kvalitní dřevoryty a litografie, které sloužily jako ilustrace do knih nebo jako samostatné grafické listy.
  • Návrhářství: Angažoval se v užitkovém umění, navrhoval keramiku a textil. Tyto návrhy byly stejně jako jeho obrazy charakteristické geometrickou čistotou a sytými barvami, a byly určeny pro běžné domácí prostředí.
  • Kulturní angažovanost: Byl aktivní v kulturním a společenském životě. Ačkoli nebyl tak literárně plodný jako jeho současníci (např. bratři Čapkovi), jeho vliv na avantgardní hnutí byl zásadní.

Soukromý život, rodina a osobní azyl

Špála byl známý svou neochvějnou, někdy až tvrdohlavou, ale zároveň přátelskou a přímou povahou.

  • Manželství a rodina: V roce 1918 se oženil s Janou Rychlíkovou, která mu stála po boku jako neúnavná opora a partnerka. Měli tři děti: syny Jana a Jiřího a dceru Evu. Rodinný život byl pro umělce důležitou kotvou. Zvláště intenzivní byl jeho vztah k synovi Janovi, jehož radost ze života a spontánnost považoval za klíčovou inspiraci pro svá díla.
  • Přátelství: Byl blízký přítel s dalšími klíčovými postavami českého umění a literatury, zejména s bratry Čapkovými (Karel a Josef). Josef Čapek byl jeho společník ve skupině Tvrdošíjní a měli na sebe silný vzájemný vliv.
  • Azyl Pootaví a Posázaví: Pro Špálu bylo klíčové spojení s přírodou, a to zejména s oblastí Pootaví (řeka Otava). Od roku 1919 zde trávil letní měsíce a Pootaví se stalo jeho uměleckým azylem a nevyčerpatelným zdrojem motivů. Právě zde vznikla většina jeho lyrických krajin z tzv. modrého období (1927–1930). Vedle Pootaví byla pro jeho tvorbu důležitá i oblast Posázaví (řeka Sázava), kde maloval zejména během svého zeleného období (kolem 1923–1926) a také během druhé světové války. Obě řeky, Otava i Sázava, formovaly jeho krajinářskou identitu.

Trvalé dědictví

Václav Špála zemřel po operaci v roce 1946 v Praze. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově. Roku 1947 se konala jeho posmrtná výstava.

Jeho odkaz je jedinečný v tom, že dokázal zůstat avantgardním umělcem (používal kubistickou formu), ale zároveň se stal národním miláčkem. Nebál se barev, což vedlo k obrovské divácké oblibě.

Dnes jsou jeho díla nejen neoddělitelnou součástí českých galerií a soukromých sbírek, ale také symbolizují jednu z nejjasnějších a nejdynamičtějších kapitol českého moderního umění. Špála ukázal, že i komplexní principy evropské avantgardy mohou být přeloženy do univerzálního jazyka, který je plný optimismu a hluboké lásky k domovině a k životu.